Norberský Les, Hunttrest Fortress: Ztracená pevnost nacistů u Norberčan a tajemství zvířecích masakrů

V srdci české přírody, jen pár kilometrů od města Moravský Beroun, se rozkládají Norberčanské lesy. Na první pohled tiché, klidné a zapomenuté místo, které by málokoho přimělo zastavit se. Ale pod tímto závojem zeleně se údajně skrývá něco daleko temnějšího. Místní šeptem mluví o událostech, které se nehodí do žádného oficiálního záznamu. O místě, které mapa raději vynechává. O Hunttrest Fortress – záhadné nacistické pevnosti, která podle některých teorií neměla nikdy existovat.

Kořeny záhady: Norberk a středisko zla

V roce 1941, uprostřed druhé světové války, se v hlubokých lesích oblasti tehdy známé jako Důir Norberg začalo dít něco podivného. Do oblasti proudily nákladní vozy s betonem, olovem, vojenskou technikou a — jak později vypověděli pamětníci — i s lidmi, kteří se nikdy nevrátili.

Podle archivních náznaků nacisté v lesích vybudovali rozsáhlý podzemní komplex, údajně pro „výzkum zvláštních jednotek“. Některé útržky dokumentů mluví o experimentálních mutacích ATP, snaze uměle urychlit vývoj svalové hmoty a reflexů, nebo snad o genetických pokusech, které daleko předběhly tehdejší znalosti. Projekt nesl krycí jméno Hunttrest Fortress. A pak – kolem roku 1944 – náhle všechno ustalo. Komplex byl podle některých informací zcela zatopen betonem a olovem, zapečetěn a zapomenut.

Stejně jako zůstává záhadou, co se tam skutečně dělo, zůstává otázkou i proč se místo rozhodli tak důkladně zničit. Pouze jednou v historii byl podobný způsob „zavření“ místa použit – v Černobylu.

Masakry na statku: Dědečkův příběh

Přeskočme do června roku 1981. Je večer, krátce po deváté hodině, když se z jedné ohrady na statku poblíž Norberčan začínají ozývat podivné a hrůzostrašné zvuky. Majitel statku, dnes již starší muž, si je dodnes pamatuje. Zvuky, které prý „nebyly z tohoto světa“. Následující ráno nalezl ve výběhu třináct krav. Rozervaných, zohavených, roztrhaných — ale ne jako po útoku vlků či šelem. Některá těla byla téměř zcela vysátá od krve, jiná zohavena s chirurgickou přesností.

Incident se opakoval. Pravidelně. Každé tři měsíce. Vyšetřování nikam nevedlo. Kamery nic nezachytily. Psi štěkali, ale nikdy nic neviděli. A přesto to pokračovalo. Dědeček se nakonec odstěhoval, ale zvědavost jeho vnuka — autora tohoto příběhu — tím nezmizela. Právě naopak.

Utajené záznamy a hrozivé souvislosti

Při pátrání v obecním archivu přišlo šokující zjištění: případů roztrhaných zvířat nebylo málo. Bylo jich více než čtyřicet, včetně několika lidí, kteří za záhadných okolností zmizeli nebo byli nalezeni mrtví v podobném stavu. Záznamy byly kusé, často zatajované nebo označené jako „přirozené příčiny“. Ale nikdo ve vesnici těmto slovům nevěřil.

A nejděsivější na tom je, že podle některých výpovědí se výskyt těchto incidentů zvyšuje každou dekádu. Jako by něco pod zemí – něco, co mělo zůstat zapečetěné – pomalu sílilo.

Expedice do temnoty

Spolu s několika přáteli se autor příběhu vydal hledat ono místo. Po dnech bloudění v lese a sbírání náznaků ho skutečně našli. Velké kovové dveře zarostlé mechem, obehnané betonem a ohraničené zbytky olověných desek. Byly uzavřeny. Těžce, pevně, definitivně.

Ale přesto, něco z toho místa sálalo. Neviditelné napětí. Chlad, i když bylo léto. Pocit, že někdo nebo něco sleduje každé vaše nadechnutí.

Závěrem: Co skrývá Hunttrest Fortress?

Pevnost Hunttrest je dnes jen šeptem v temnotě lesů. Zůstává otázkou, zda šlo o pouhý vojenský experiment, nebo o cosi mnohem temnějšího. Něco, co nemělo nikdy opustit nacistické archivy. Beton a olovo měly být poslední ochranou mezi světem lidí a něčím, co ho mohlo ohrozit.

A přesto… každé tři měsíce se ozve křik.