Mutanti mezi námi? Temná historie genetických pokusů, o kterých se nemluví

Tiché laboratoře: začátek experimentů

Začíná to v kouři a ruinách roku 1945. Když vyšetřovatelé Spojenců procházeli chodbami laboratoří v Dachau nebo prohledávali spálené archivy japonské Jednotky 731 v Mandžusku, neodhalovali pouze válečné zločiny. Nacházeli metodologii. Objevovali data, získaná za cenu nepředstavitelného lidského utrpení, která představovala nový, děsivý druh vědeckého bádání – takového, které považovalo etiku za překážku a lidský život za spotřební materiál.

Oficiální historie nám říká, že tyto praktiky byly odsouzeny. Na lavicích Norimberského procesu s lékaři byla stanovena nová globální etická hranice. Archivy však naznačují jiný, mnohem temnější příběh. Příběh, který nenaznačuje konec, ale přenos.   

Nacistické lékařské experimenty nebyly jen chaotickým sadismem. Jak ukazují záznamy, byly rozděleny do tří jasných kategorií: experimenty zaměřené na přežití vojenského personálu, testování léků a metod a experimenty určené k prosazování nacistických rasových a ideologických cílů. V Dachau byly subjekty umisťovány do nízkotlakých komor simulujících výšky až 20 000 metrů , nebo byly ponořeny do ledové vody na celé hodiny, aby se testovaly metody resuscitace pro sestřelené piloty. Zprávy popisují „nepopsatelnou bolest, zmrzačení, trvalou invaliditu nebo v mnoha případech smrt“. Rozsah byl obrovský; některé zdroje uvádějí minimálně 15 750 zdokumentovaných obětí.   

Na východě, v přísně tajném komplexu známém jako Jednotka 731, prováděla japonská císařská armáda podobně systematické hrůzy. Vězni, označovaní svými vězniteli jako „maruta“ (klády), byli infikováni smrtelnými chorobami, podrobováni vivisekci bez anestezie a používáni k testování biologických a chemických zbraní. Ačkoli byla tato zvěrstva dlouho popírána, svědectví naznačují, že některé z těchto experimentů byly považovány za „vědecky přísné“.   

Zatímco Norimberk soudil nacistické lékaře , v zákulisí probíhala tichá, horečná aktivita. Vítězné mocnosti zahájily závod o získání tohoto krvavého dědictví. Nejznámější je americká operace Paperclip, tajný program, který přivedl do Spojených států více než 1 600 německých vědců, inženýrů a techniků. Ačkoli se veřejně mluvilo o raketových expertech, jako byl Wernher von Braun, méně se mluvilo o tom, že součástí byli i specialisté na biologickou a chemickou válku. Zdroje uvádějí, že mezi rekrutovanými byli i muži jako Kurt Blome, Erich Traub a další, jejichž záznamy o zapojení do válečných zločinů a experimentů na vězních byly údajně „pozměněny nebo utajeny“.   

Podobná dohoda byla uzavřena i na Východě. Výměnou za data z Jednotky 731, zejména o biologické válce, byla klíčovým postavám, včetně velitele generála Širó Išiiho, údajně udělena Spojenými státy imunita před stíháním.   

Zde narážíme na první znepokojivou anomálii. Některá pozdější hodnocení naznačují, že data z Jednotky 731 „nenabízela téměř žádnou praktickou vědeckou hodnotu“. Proč tedy riskovat mezinárodní ostudu a porušit principy spravedlnosti pro bezcenné informace? Odpověď se možná skrývá v cílech samotné operace Paperclip: jedním z hlavních cílů bylo odepřít tyto vědce Sovětskému svazu.   

Zdá se, že skutečná hodnota nebyla v datech, ale v personálu. Spojené státy možná neimportovaly pouze informace; importovaly metodologii. Získaly skupinu vysoce kvalifikovaných výzkumníků, kteří již prokázali ochotu provádět experimenty bez etických zábran – ochotu, která byla vnímána jako klíčová strategická výhoda na úsvitu studené války. Tento akt nastavil precedens "etika až na druhém místě". Tiché laboratoře byly rozebrány, ale jejich plány a jejich architekti byli pečlivě převezeni na novou půdu.   

Stíny nad Amerikou: Doba experimentů bez souhlasu

Zatímco 50. léta jsou vzpomínána jako idylická éra poválečné prosperity, odtajněné dokumenty kreslí obraz paralelní, skryté reality. Metodologie "etika až na druhém místě" nebyla jen uložena v archivech; byla okamžitě a rozsáhle implementována na domácí půdě.

Zpráva Vládního kontrolního úřadu (GAO) z roku 1994 identifikovala „stovky radiologických, chemických a biologických testů“, kterých se v letech 1940 až 1974 účastnily „stovky tisíc lidí“ jako testovacích subjektů. Mnohé z těchto experimentů byly prováděny v naprostém utajení, často na nic netušících občanech.   

Nejlépe zdokumentované jsou radiační experimenty. V letech 1945 až 1947 bylo osmnácti subjektům, většinou terminálně nemocným pacientům v nemocnicích po celé zemi, tajně injekčně podáno plutonium. Cíl: zjistit, jak se radioaktivní materiály chovají v lidském těle. Záznamy ukazují, že to bylo považováno za „nezbytné“ k určení bezpečnostních standardů pro pracovníky jaderného programu.   

Tento vzorec cílení na nejzranitelnější se opakoval.

• Na Vanderbiltově univerzitě bylo v rámci experimentu sponzorovaného vládou podáno asi 800 chudým těhotným ženám „koktejl“ s radioaktivním železem, aby se studovala absorpce u plodu.   

• Na Fernaldově státní škole v Massachusetts byli mentálně retardovaní chlapci lákáni do „vědeckého klubu“, kde byli krmeni ovesnou kaší s radioaktivním vápníkem a železem.   

• Vězňům ve státních věznicích v Oregonu a Washingtonu byla ozařována varlata, aby se studovaly účinky radiace na lidskou plodnost.   

Vojenský výzkum šel ještě dál. Tisíce amerických vojáků byly vystaveny yperitu a dalším chemickým látkám, aby se otestovala účinnost ochranných oděvů. Během operace LAC (Large Area Coverage) v letech 1950-53 armáda tajně rozstřikovala chemikálie nad šesti městy v USA a Kanadě, aby studovala vzorce šíření. V roce 1950 provedla Speciální operační divize z Fort Detrick simulovaný biologický útok na San Francisco, kdy z lodí rozprášila bakterie, kterým bylo vystaveno téměř všech 800 000 obyvatel města.   

Vrcholem této éry byl projekt CIA MKUltra. Tento program, který probíhal v letech 1953 až 1964, zahrnoval 149 dílčích projektů na 86 univerzitách a institucích. Cílem, jak naznačují dokumenty, bylo prozkoumat metody „ničení a ovládání lidské mysli“. Experimenty zahrnovaly podávání LSD, senzorickou deprivaci a elektrošoky, často nic netušícím subjektům.   

Zde opět vidíme známý vzorec. Zdroje uvádějí, že CIA cílila na „postradatelné“ – lidi, jejichž zmizení nebo stížnosti by nevyvolaly pozornost. Patřili sem vězni a, jak uvádí jedna zpráva, heroinově závislí, kterým byl za účast na experimentech s LSD nabídnut heroin.   

Nejznepokojivějším prvkem těchto programů však není jen jejich existence, ale metodika jejich utajení. V roce 1973 nařídil tehdejší ředitel CIA Richard Helms zničení všech záznamů týkajících se MKUltra. Téměř vše bylo spáleno. Jen díky náhodě a později podané žádosti o svobodný přístup k informacím se zachránila malá část špatně zařazených finančních dokumentů, které odhalily rozsah programu.   

Tato skutečnost je zásadní. Cílený výběr zranitelných subjektů a systematické ničení záznamů nebyly náhodné chyby. Zdá se, že šlo o součást protokolu. Programy, o kterých dnes víme – MKUltra, experimenty s plutoniem – jsou pravděpodobně jen špičkou ledovce. Jsou to selhání v utajení; programy, kde svědci promluvili nebo kde zničení záznamů nebylo stoprocentní. Nemůžeme vědět, kolik dalších programů existovalo, které úspěšně dodržely protokol a zničily po sobě všechny stopy.   

Následující tabulka ukazuje znepokojivou kontinuitu metodologie napříč zdánlivě nepřátelskými režimy.

Tabulka 1: Chronologie zdokumentovaných experimentů na lidech (1942–1974)

Tabulka 1: Chronologie zdokumentovaných experimentů na lidech (1942–1974)

Na prahu stvoření: Šepot o genetické modifikaci

V 60. a 70. letech 20. století došlo k vědecké revoluci. Zatímco tajné služby zdokonalovaly metody psychologické a chemické kontroly, molekulární biologie otevírala dveře k něčemu mnohem fundamentálnějšímu: k úpravě samotného kódu života.

Veřejná časová osa je dobře známá. Objevy v 60. letech, jako je DNA ligáza (enzym spojující vlákna DNA) v roce 1967 a první virus-mediovaný přenos genů v roce 1968 , položily základy pro genovou terapii. Jakmile se tyto techniky na počátku 70. let staly veřejně známými, vyvolaly okamžitou etickou paniku. Zdroje z té doby popisují, jak prominentní vědci vyzývali k moratoriu na výzkum rekombinantní DNA. Veřejnost i část vědecké komunity se obávaly „fušování do podstaty“ živých věcí a potenciálního náhodného úniku nebezpečných, uměle vytvořených organismů.   

Tato veřejná debata mohla paradoxně posloužit jako dokonalá kouřová clona. Vytvořila zdání transparentnosti a etické kontroly. Vytvořila "bílou", tedy veřejnou a regulovanou větev genetického výzkumu zaměřenou na medicínu.

Je však myslitelné, že by se armády a zpravodajské služby – které již provozovaly programy jako MKUltra a tajně testovaly biologické zbraně na vlastních městech – dobrovolně vzdaly tak mocné technologie?   

Důkazy o vojenském zájmu o genetiku jsou nezvratné. Na druhé straně železné opony provozoval Sovětský svaz masivní program biologických zbraní známý jako Biopreparat. Tento program nebyl jen o skladování existujících patogenů. Zdroje potvrzují existenci projektu "Ferment", jehož cílem bylo vyvinout geneticky modifikované patogeny. Ještě znepokojivější je projekt „Chiméra“ (Chimera). Zprávy naznačují, že na konci 80. let se vědci v sovětských laboratořích, jako je Státní výzkumné centrum virologie a biotechnologie (VECTOR), pokoušeli kombinovat DNA viru neštovic a smrtícího viru Ebola.   

Existence doloženého sovětského programu "Chiméra" by v západních zpravodajských službách nevyhnutelně vyvolala poplach nejvyšší úrovně. V logice závodů ve zbrojení studené války by byl požadavek na vlastní, paralelní program nejen oprávněný, ale vnímaný jako strategická nutnost.   

Zde vstupujeme na půdu spekulací, které jsou ovšem založeny na doložených precedentech. Pokud byly obě strany ochotné vytvářet virové chiméry, jak daleko byly ochotny zajít s jinými formami života? Myšlenka na křížení druhů nebyla nová. Již ve 20. letech 20. století se sovětský vědec Ilja Ivanov pokoušel o kontroverzní experimenty s cílem vytvořit křížence člověka a šimpanze, tzv. "humanzee". V 80. letech, kdy se genetické inženýrství stalo realitou, se v okrajových médiích začaly objevovat fámy, například zpráva v Weekly World News z roku 1988, která tvrdila, že v tajných podzemních základnách probíhají „bizarní genetické experimenty“.   

Ačkoli jsou takové zprávy snadno odmítnuty jako bulvár, je pozoruhodné, kdy se objevily. Veřejná etická debata 70. let možná nesloužila k zastavení výzkumu, ale k jeho rozdvojení. Vytvořila veřejnou větev, která léčí nemoci, a zároveň odsunula "černou" vojenskou větev ještě hlouběji do utajení, do Speciálních přístupových programů (SAPs), které jsou podle některých svědectví mimo efektivní dohled Kongresu. Obavy z "úniku organismů" se staly dokonalým zdůvodněním pro ještě přísnější utajení a izolaci těchto zařízení.   

Chybějící subjekty: Temná hypotéza ztracených archivů

Pokud přijmeme možnost, že takové radikální programy existovaly, musíme si položit další, ještě temnější otázku: Kde by tyto programy získaly testovací subjekty?

Vzorec, který jsme identifikovali, je jasný. Od nacistických vězňů přes "postradatelné" subjekty MKUltra až po mentálně postižené děti a terminálně nemocné pacienty – metodologie vždy velela vybrat si ty, kteří se nemohou bránit a jejichž absence nevyvolá vyšetřování.   

Pro experimenty s psychotropními látkami nebo radiací bylo možné využít existující populaci ve věznicích a ústavech. Ale co pro experimenty s vysokým rizikem, jako jsou rané genetické modifikace? Experimenty, kde by neúspěch znamenal vytvoření něčeho... neočekávaného. Je možné, že by poptávka po subjektech vyžadovala ještě anonymnější zdroj?

Archivy 60. a 70. let jsou plné nevyřešených případů zmizení. Případy jako zmizení tří žen z Indiana Dunes v roce 1966, které se vypařily beze stopy , nebo zmizení dětí Beaumontových v Austrálii téhož roku , zůstávají jizvami v kolektivní paměti. Většina z nich je bezpochyby dílem běžných kriminálních činů.   

Občas se však v archivech objeví anomálie. Například případ Carrolla Eugene Streicha, který v červnu 1969 zmizel přímo z letecké základny Nellis v Nevadě. Takové případy jsou vzácné, ale znepokojivé.   

Archetypem takové anomálie, i když se odehrál v Sovětském svazu, je incident v Ďatlovově průsmyku v roce 1959. Devět zkušených turistů bylo nalezeno mrtvých za extrémně záhadných okolností. Těla měla masivní vnitřní zranění, jako po autonehodě (zlomená žebra, rozdrcená lebka), ale bez vnějších známek poranění. Čtyři těla byla nalezena ve vodě o měsíce později, přičemž některá měla chybějící měkké tkáně, včetně očí a jazyka. Oficiální sovětské vyšetřování případ uzavřelo s tím, že smrt způsobila „přesvědčivá přírodní síla“. Mezi mnoha teoriemi se však objevují i ty, které naznačují testování tajných vojenských zbraní.   

Tyto případy neznamenají, že každý, kdo zmizel, se stal obětí experimentu. Naznačují však existenci metodologie, která vyžadovala anonymní subjekty. Programy, které doložitelně používaly "postradatelné" , vytvořily "poptávku". Hranice mezi dokumentovaným faktem (využití pacienta psychiatrické léčebny) a hypotézou (využití osoby bez domova nebo uprchlíka, jehož zmizení nikdo nenahlásí) je pouze otázkou logistiky a míry utajení.   

První prototypy a úniky z laboratoří?

Pokud tyto experimenty postoupily z teoretické fáze do praxe, musely probíhat v naprosté izolaci. Spojené státy a další mocnosti mají rozsáhlou síť takových zařízení. A právě kolem těchto izolovaných laboratoří se začaly v druhé polovině 20. století rojit podivné, moderní mýty.

Není zajímavé, že existují městské legendy. Zajímavé je, že moderní městské legendy se geograficky kryjí s doloženými tajnými výzkumnými zařízeními.

Vezměme si tři příklady:

1. Plum Island, New York: Oficiálně Plum Island Animal Disease Center (PIADC), zařízení pro studium nebezpečných chorob zvířat, jako je slintavka a kulhavka. Desítky let vláda popírala jakýkoli jiný výzkum. Dokumenty odhalené v 90. letech však potvrdily, že na Plum Island probíhal výzkum biologických zbraní. Zařízení je obestřeno „zlověstnými fámami“. V roce 2008 bylo na pláž v nedalekém Montauku vyplaveno bizarní, neidentifikovatelné tělo, které se stalo známým jako "Montauk Monster". Důležité je, že první instinktivní reakce veřejnosti nebyla nadpřirozená; byla technologická. Okamžitě se objevily spekulace, že jde o „mutanta“ nebo „uniklý experiment“ z Plum Island.   

2. Maryland / Fort Detrick: V Marylandu se nachází Fort Detrick, historické centrum amerického programu biologických zbraní , a také laboratoře USDA. V okolních lesích se traduje legenda o "Goatmanovi" (Kozím muži), tvorovi s sekerou, který útočí na auta. Jedna z hlavních teorií o jeho původu? „Uniklý experiment z místních laboratoří USDA nebo University of Maryland“.   

3. Dugway Proving Ground, Utah: Obrovská, izolovaná vojenská základna o rozloze 800 000 akrů. Je doloženo, že zde probíhaly rozsáhlé testy chemických a biologických látek, včetně nervových plynů. Je to také epicentrum fám o podzemních základnách , tajných technologiích a nevysvětlitelných pozorováních.   

Další legendy, jako je "LBL Beast" nebo "Bunny Man", se opakovaně spojují s pověstmi o „nezdařeném genetickém experimentu“ nebo „úniku z laboratoře“.   

Tyto příběhy jsou podporovány šeptanými výpověďmi. Fámy o „správci, který tu věc párkrát viděl a přišel o práci, protože o tom nechtěl mlčet“. Nebo o "synovi vědce, který se jen smál a říkal svému synovi, ať se přestane ptát". Tyto anekdoty dokonale zapadají do kultury utajení a cenzury, kterou jsme viděli u programů jako Biopreparat nebo MKUltra.   

Tyto městské legendy nemusí být důkazem existence těchto tvorů. Jsou však silným důkazem kolektivního podvědomí. Staré mýty mluvily o dracích v jeskyních. Moderní mýty mluví o únicích z laboratoří. Tento posun je signifikantní. Je to kulturní ozvěna skutečnosti, že veřejnost ví nebo přinejmenším silně tuší, že za ostnatými dráty a cedulemi "Vstup zakázán" v zařízeních jako Plum Island nebo Dugway probíhá výzkum, který je tajný, nebezpečný a eticky na hraně.   

Otevřené otázky: Co se stalo s dětmi Projektu?

Prošli jsme cestu od zakrvácených operačních stolů v Dachau a Jednotce 731 k jejich metodologickému importu v rámci Operace Paperclip. Sledovali jsme, jak se tato metodologie projevila v experimentech s plutoniem , v tajném ozařování dětí a v programech na ovládání mysli, jako byl MKUltra. Viděli jsme doložený vojenský zájem o genetickou modifikaci a vytváření "chimér".   

Otázka, kterou jsme si položili na začátku – mohla být hranice mezi vědou a experimentem na člověku kdysi překročena? – se zdá být zodpovězena. Interní memorandum z roku 1950, které varovalo před experimenty s plutoniem, protože mají „trochu nádech Buchenwaldu“ , potvrzuje, že hranice byla překročena téměř okamžitě.   

Otázka tedy zní: Pokud ano – přestala někdy existovat?

Svědectví naznačují, že ani dnes nemusí mít volené orgány plný přehled o všech Speciálních přístupových programech (SAPs). Systematické ničení záznamů v minulosti znemožňuje plnou rekapitulaci. Svědectví šéfa MKUltra Sidneyho Gottlieba, že program "neměl vysokou návratnost" , mohlo být jen dalším stupněm dezinformace, určeným k uzavření jedné kapitoly a otevření jiné, ještě tajnější.   

To nás přivádí k finálním, znepokojivým otázkám:

Jsou některé „urban legends“ o podivných lidech a tvorech skutečně jen folklórem? Nebo jsou to zkreslené zprávy o reálných únikových incidentech – o neúspěšných prototypech, které unikly z izolovaných zařízení?   

Pokud tyto experimenty skutečně existovaly v 60. a 70. letech, co zabránilo jejich pokračování? Byla to etika? Nebo jen nedostatek spolehlivých výsledků, jak tvrdil Gottlieb? Nebo se naopak staly příliš úspěšnými a byly přesunuty z kategorie "experimentální" do kategorie "operační"?   

A především – pokud byly rané experimenty úspěšné, byť jen částečně... kde by první generace takových bytostí byla dnes?

Archivy jsou stále plné začerněných stránek a zapečetěných složek. Stopy leží pohřbené v místním folklóru, v nevyřešených případech zmizení a ve zprávách o podivných pozorováních kolem nejstřeženějších komplexů na světě.

Jaké stopy mohou být stále na očích ve vaší blízkosti? Diskuze je otevřená.